Stanislav Gross proslul nevinnou tváří a zároveň rafinovaností ve zřizování vyšetřovacích umů, které nikdy nic nevyšetřily, ale postaraly se o uklizení a zúročení horkých informací. Proslul i dlouhými prsty, které se namočily v několika kauzách, a zároveň svou potřebnost, díky níž mu hodný strýček, byv sám za chudého drbana, věnoval igelitku s milionem. Proslul i tím, že za jeden milion pořídil bydlení v ceně nejméně pětinásobné. A v nekonečném výčtu Grossových ohromujících kousků nemůže chybět ani jeho přednáška o Grossově křišťálově čistém businessu, který mu přinesl křišťálově čisté finance. Majstrštykem Grossova businessu pak může být jediný akciový obchod, jímž vstoupil na burzu přesně včas a pak vystoupil přesně včas na to, aby vydělal mnohonásobek vloženého a navíc nemusel platit daň.
Základem grossovsky křišťálově čistého businessu jsou dosud stále netrestané a zřejmě i beztrestné tunely devadesátých let a kauzy z doby grossovské. Tyto základy začínají bourat prokuratury cizích zemí. Můžeme být jen zvědavi na postup české policie a justice. Zatím ale kromě zvědavosti jsme i rozčarováni z nicnedělání těchto orgánů, případně z aktivity, která vždy poměrně rychle a bezpečně ustrne na mrtvém bodě.
Na příklad privatizace Unipetrolu se vážně vyšetřovala v Polsku, zatímco v ČR byly snahy o vyšetření případu vždy razantně a bleskurychle umlčeny. Vrcholným číslem bylo pouze podání vysvětlení, nicméně smetí se bezpečně zametlo zpátky pod koberec.
Privatizaci Mostecké uhelné společnosti rozkrývá intenzivně už léta švýcarská prokuratura. Za tu dobu si od české strany vyžádala více než 20 dodatků. Za ta léta se v ČR s případem nepohnulo. Přesto švýcarská prokuratura případ zkompletovala a vynesla první tresty. Nicméně v ČR stále není jasno, zda se ČR připojí k žalobám, zda jí a jejím občanům vznikla škoda, kdo by tu škodu dokázal a troufl si odhadnout a jestli vůbec aktéři kauzy spáchali trestný čin, na který by nebylo české soudnictví krátké. Kdo asi české soudnictví zavčasu ohnul, aby bylo tak bezzubé?
Bartákova kauza také jako by pro ČR neexistovala. Klíčové informace o armádních zakázkách spjatých s Martinem Bartákem poskytl bývalý americký velvyslanec Cabanis, zatímco v ČR všichni hlásili vše podle českého práva v pořádku. Británie hlásí informace o korupci při pronájmu gripenů, kdežto česká strana se bouří proti jakýmkoliv indiciím, které by poukazovaly na manipulaci zakázky.
Poslední kauza z poslední doby, kterou se rozhodl rozkrýt konečně Čech, pan Michálek, stojí na mrtvém bodě, kam ji postavil pan Nečas, aktéři se s jeho pomocí odklízejí do jiných vlivných pozic, pan Michálek přišel o profesní post a je očerňován a zesměšňován, stejně jako pan John, který mu chtěl s dokumentováním věci pomoci. Pana Johna ukázkově napadá neustále pan Langer.
Zatím nikdo veřejně netvrdí, že to snad mohl být bývalý ministr vnitra, premiér a nálezce prvního klíčového milionu ve strýcově igelitce, autor křišťálově čistého množení milionů, kdo stál za zkorumpovaným prodejem státního podílu v Mostecké uhelné společnosti. Síť indicií, která k němu směřuje, je však stejně hustá jako mocenská síť, kterou si ve své době upletl v politice, byznysu a policii. A která mu zajistila beztrestnost ve všech dosavadních kauzách. Dnes ale můžeme říci, že prodej státního podílu v MUS byl zkorumpován.
Dnes již nelze popřít některá fakta, která by mocenské kliky, točící se kolem této obří kauzy, rády popřely. Švýcarské úřady totiž už dříve dokázaly, že kupec 46 procent akcií mosteckých dolů, švýcarská Investenergy, těsně po rozhodnutí vlády o prodeji v srpnu 1999 poslal obří provizi pět milionů dolarů (přes 170 milionů korun) na účet na Gibraltar. K tomuto účtu že měl přístup Pavel Musela – Grossův velmi dobrý přítel. Provize byla velmi vysoká, což odpovídalo ceně úlovku – celková cena státního podílu totiž byla odhadnuta zhruba na 18 milionů dolarů.
Zvídaví a neodbytní Švýcaři rozkryli i další toky peněz. Dokladovali, že Musela peníze dále rozděloval. A to tak, že část peněz doputovala přes Kypr k dalším dvěma Čechům. Švýcarské úřady uvedly, že jde o jména Jiří Martinek a Antonín Sýkora. Martinkovi přišlo do Česka v přepočtu celkem 10,2 milionu korun. Sýkorovi pak měly přijít na účet vedený pod jeho jménem ve Švýcarsku tři miliony korun. Martinek, Muselův dlouholetý přítel, pracoval v Grossově kanceláři jako jeho poradce. Sýkora, tehdejší člen ČSSD a později poslanec, je otec Roberta Sýkory, Grossova přítele. Na jeho doporučení se později stal náměstkem ministra průmyslu.
Skupina kolem Zemana kdysi vynesla na výsluní Grosse, aby mu umožnila přikrýt to, co dnes rozkrývají zahraniční vyšetřovatelé a prokuratury. Skupina kolem Zemana je opět při síle, a protože kdysi byla vytlačena druhým jádrem ČSSD, dnes pod hlavičkou SPOZ vybrané rozinky z ČSSD vyzobala. To ale není celá svita, která se kolem Grosse v dobách jeho politické síly srocovala. Mnoho úspěchů za Grossovy éry vybojoval i Babiš. I on se svým ANO2011 usiluje o zajištění svého podnikání prostřednictvím politické moci v zemi.
Volby jsou vždy příležitostí k velkému divadlu pro občany, které ochotně předvádí média. Nezlobme se na média, že nejsou nestranná. Vždyť jsou snad už všechna koupená. Volby jsou také příležitostí k přeskupení ekonomicko-politického vlivu. Jestli občanům vyhovuje, že tyto a další kauzy nelze v ČR rozkrýt, aktéry pohnat k soudu, přidělit jim tresty a získat zdefraudované finance zpátky, pak je nejistější dát hlasy těm, co mají vazby na Grosse a jeho politickou éru, a skupině, která působila kolem Zemana za jeho politické éry.
Boj o ekonomicko-politickou sílu v ČR je v tyto dny bojem o udržení pozic v mnoha velkých kauzách tam, kde se zatím pozice držet dařilo. I proto se pokračování řešení těchto kauz odsouvá až na čas po volbách – až bude jasno, kolik moci se soustředí v rukou podnikatelských skupin kolem kauz, které jsem zmínila, ale i mnoha dalších, o kterých se třeba média později zmíní, nebo o nichž média budou mlčet. Média totiž jsou rozprodaná, respektive koupená, samozřejmě tím, kdo na to má. A má na to ten, kdo si majetek sehnal na úkor těch, co o něj přišli.
I média jsou součástí businessu. Dokonce někteří z těch, co se chystají chopit politické moci v zemi, argumentují, že i politika je pole pro business a že chtějí ČR spravovat jako firmu. Tohle na příklad je Babišova myšlenka. Babišův business je ale business, kdy slabšího pohltí a zlikviduje silnější. Kdo si troufá být tak silný, aby v takovém businessu obstál? Co se týká posílení grossovského křídla prostřednictvím posílení skupiny Zemanových kvazipřátel, kdo smaže dojem, že ČR se před světem alespoň v některých případech jeví jako stát, který spolehlivě ochrání mafiány s mezinárodní působností před prokuraturou jiných zemí, jakož i před zákonem a soudy svými?
Grossův odkaz vypovídá o tom, že pohádky o milionech, darovaných v igelitce od odrbaných strýčků, jsou-li předneseny z vyšších politických míst, stávají se neotřesitelnou pravdou. A že neprůhledné finanční transakce proprané přes utajená konta mění se v křišťálové čisté miliony. Dokonce tak čisté, že na nich nemohla ulpět ani kapka krve prolité při nešťastných událostech, končících smrtí nepohodlných svědků.
Tento odkaz ctily české vlády a ministři příslušných ministerstev i proti argumentům zahraničních vyšetřovatelů hospodářské kriminality. Kdo profitoval z vlády politiků Grossovy éry, ten tyto politiky neshodí. Naopak jestliže posílí, přivede je do vysoké politiky zpátky. Podle toho pak poběží další díly tragikomedie českého vyšetřování ekonomicko-politických kauz výše jmenovaných a některých dalších, zde nejmenovaných.
Prozatímní praxe byla taková, že dokud ČR má svou vládu, své mafiány zahraničním prokuraturám nevydá, nepotrestá je a ke škodě, kterou státu měli způsobit, se nepřihlásí. Má-li se tato praxe změnit, pak nesmí v nové Vládě ČR usednout ti, co mají jakékoliv vazby na figury, které stály u moci v začátcích těchto ekonomicko-politických kauz. Ani ti, co profitovali z jejich vládnutí, a tudíž mají tichou povinnost pokračovat v rozjetém díle a chránit ty, co dílo započali.
To je možné i proto, že občané v Česku velmi dobře slyší na argumentaci o rozjetém vlaku, který již nelze zastavit. Poslední, kdo tento princip použil, je premiér v demisi Rusnok. Použil jej u příležitosti obhajoby nového Občanského zákoníku, který vyšel z pera exministra Pospíšila, člověka, který s ohromnou důvěrou svých voličů dokázal zatřást a rozdupat ji téměř k nule.
Grossův odkaz je tedy stále živý, neotřesitelný, neporazitelný, všude přítomný a nejspíše se stane i národním dědictvím, které si budou české vlády předávat vždy u příležitosti převolení staronových tváří a jejich potomků do staronové české vysoké politiky.
Volit nové tváře stejné politiky, to je jen hodně drahá hra, jinak vcelku nenáročná. Zvolit novou politiku, to by bylo moc složité. A zřejmě neuskutečnitelné, neboť média, jak jsou koupená, nikoli nezávislá, mohou nabízet jen své chlebodárce a nositele té politiky, která ČR i s jejími občany dovedla tam, kde je. Jinými slovy, rozjetý vlak se řítí jen za občasného prostřídání personálu, ale směr bezpečně udržuje a na rychlosti přidává.
Protože prožíváme období těsně před volbami, můžeme mezi sebou uzavírat sázky, koho z Grossovi blízkých lidí, nebo z lidí blízkých kauzám, ve kterých nejen Gross a jeho blízcí zanechali své otisky, se podaří navolit a prosadit do nové Vlády ČR a jak Vláda vzešlá z blízkých voleb s Grossovým (a po pravdě nejen jeho) odkazem naloží.
Obrázek v perexu – popisek: Je Gross mafiánem století?
Obrázek v perexu – zdroj: blesk.cz, článek s odvážným názvem, viz. popisek