Adolf Hitler se stal tváří tak nezapomenutelnou a slavnou, že přežila desítky let a i dnes je osobnost Hitlera pochopitelně i nepochopitelně oslavována a připomínána, opěvována, zkrátka není zapomenuta ani v nejmenším. Myšlenka silného Německa současnosti se jmenuje Evropská unie a zaštiťuje ji tvář Angely Merkelové.
Hitlerovu myšlenka vše rozbít a zabrat provádí Merkelová v garde vše zabrat, zhodnotit a co se nehodí, to vrátit. I ona razí myšlenku silného Německa, jehož ekonomika pohltí ekonomiky všech států Evropy, bude vyrábět a ničit životní prostředí v jiných státech, huntovat zdraví jiných občanů, protežovat německý národ a pečovat o vybraná území.
Třeba je Angela Merkelová jen tváří, která bude časem odklizena do muzea voskových figurín, ale to, co zde její politika napáchá, včetně emisemi zničené půdy a zdraví lidí i dalších generací, národní ekonomiky, zdeformované a zdegenerované systémem dotací, národní politiky morálně pokřivených a hodnotným vzděláním netčených parchantů, zvyklých na korupční prostředí a povinné odvody desátků z dotačních projektů na svá konta, na manipulace se státními zakázkami a jejich jištění díky děravým či pokřiveným zákonům, to je tedy vyhlídka do budoucna pro Evropu a evropské státy.
A co okolní svět? Je jiný než Evropa? Proč by měl být jiný? Protože leží na opačné straně zeměkoule? Svět je všude takový, jaký si jej tvoří lidé a politici, které si zvolili. Hranice lidské hlouposti jsou sice prý nekonečné, ale ne všude hloupost vládne. O hranicích lidské zvůle lze říci totéž. Nekonečná, neomezená, ničím, snad jen časem. Ne nadarmo se říká „všeho do času“.
Sen o silném Německu se pomalu mění v sen o slepých uličkách, bezradnosti, neschopnosti a hrůzy z kocoviny, která by mohla přijít po procitnutí. Ekonomiky států, anektovaných k Evropské unii, jsou decimovány za účasti podnikatelů, kteří vědí, že nejvíce se dá zbohatnout tehdy, kdy se něco buduje nebo něco boří.
Budování silného Německa a boření autonomie a odolnosti jednotlivých členských států Evropské unie je pro většinu občanů těchto států neuvěřitelně spletené dohromady. Zůstává jen pocit boření jejich životních kariér, zmaru, beznaděje a nesvobody. Jen několik málo jedinců přemýšlí nad tím, zda se jedná o podvod zahraničních politiků, domácích politiků, korupci domácích politiků, či snad jejich neschopnost vidět souvislosti.
Řeči o ekonomické krizi se hodí k zastření krize snu o silném Německu. Řeči o finanční krizi jsou pláčem bankéřů z rozčarování po zjištění slábnoucí kupní síly jakožto produktu krize na trhu práce. Řeči o krizi trhu práce zastiňují řeči o krizi ekonomické. Řeči o krizi státních politik se asi nesmí vést, a tak alespoň řeči o obecné morální krizi jsou na bíle dni a dovoleny.
Vysocí politici svým rozčarovaným občanům vzkazují: „Nespoléhejte na stát, pomozte si sami.“ Pár vlivných bystrých hlav by si podobně mohlo spojit 1+1 a vyvodit: „Nespoléhejme na EU, pomozme si jako stát sami.“
Sen o silném Německu skončí nejspíše i po třetí, opět aniž by se skutečně realizoval. Otázkou jen je, v jak tristním stavu zanechá ekonomiky „zúčastněných“ států tentokrát. Daleko zajímavější ale je odpověď na otázku, které státní ekonomiky, ekonomicko-politické skupiny či podnikatelé na této nikdy nekončící touze po německé rozpínavosti vydělají.
S trochou odvahy a důvtipu si nelze nepovšimnout, že po desetiletí, a v poslední době zvlášť, sílí MMF, a také toho, že management vlivných bank usiluje o nasměrování toků financí do těchto bank. Při bližším ohledání, o jaké finance jde, lze vyvodit, že o peníze odevzdaných občany členských států na daních, později přejmenovaných na dotace a odeslaných do bank.
Pokud se na takovou úvahu nedostává důvtipu a odvahy, stačí si jen vzpomenout, kdo těžil a dodnes těží z ohromného finančního majetku ukrytého před nacisty, případně ukrytého nacisty před světem a jeho zúčtováním s nimi. Pod takovým úhlem pohledu pak málokterého pozorovatele překvapí fakt, že sen o silném Německu pokračuje voláním bank o nalití dotací do jejich finančního systému, a fakticky posilováním vlivu finanční oligarchie.