Pan Rath se v báni nudí. Pětapadesátiletým nezaměstnaným ministr Drábek vzkázal, že jim nabízí pomoc- Chtějí-li čerpat podporu v nezaměstnanosti, jistě rádi Drábkovu pomoc přijmou. V zájmu udržení si pracovních návyků až do věku odchodu do důchodu budou půl směny pracovat bez nároku na mzdu a dovolenou na veřejně prospěšných pracích.
Aspoň se nebudou nudit. Co by jinak dělali? Hlídali děti svých dětí, kteří mají to štěstí, že pracují? Lenošili na zahrádce nebo na lavičce v parku? Inu, na Floridu si asi nezaletí, na to si těžko jako běžní lidé vydělali. A ti vysoce postavení, ti si svoje teplé fleky udrží, o ty není třeba strachovat se, jak se budou oni či jejich děti realizovat na trhu práce.
Pan Rath je ponížen, sedí v báni, sportuje si a má k dispozici sám pro sebe prostor, o který by se jinak dělili vězni společně. A za ty útrapy bere poslanecký plat. Lidé bez práce ve věku 55 let budou čekat do věku 62 let, než si budou moci popostoupit k okénku s penzemi. Do té doby mohou pracovat zadarmo, protože placenou práci neseženou, a ta zadarmo je milodar z Ministerstva práce a sociálních věcí, poskytnutý jim proto, že jim udrží pracovní tempo a zvyklosti, vlastně je téměř osvobozuje.
Nebudou-li chtít pracovat zadarmo, mohou požádat příbuzné, aby za ně platili zdravotní pojištění. To sociální, to už ani tak nepotřebují. Vždyť mají odpracovaných pěkných 35 i více let. A ty penze, kterých se dožijí? Inu, ty se ve výpočtu zředí posledními sedmi lety v evidenci na úřadu práce. Hlavně ministr Drábek potřebuje snížit údaj o nezaměstnanosti, proto každý, kdo raději vypadne ze statistiky je dokladem o skvělé práci pana ministra. O to jde především – o pochvalu pana ministra, ne o jeho péči o zaměstnanost.
Aktivita nezaměstnaných na veřejně prospěšných pracích, ta jim do sociálního pytle sypat nebude, žádná mzda, žádné sociální pojištění. Nezaměstnaní v tak vysokém věku někteří rezignovali, mnozí svůj organismus k rezignaci nepřinutili, a tak vlivem stresu bojují s vysokým krevním tlakem a následnými psychosomatickými obtížemi.
Toto bezpráví současného světa si zasloužili svým věkem a tím, že včas nemysleli na zadní kolečka a nenakradli si, když už se neuměli zaháčkovat v politice alespoň na té nejnižší úrovni a zajistit si tak svoji neopomenutelnou při rozdávání ze státních peněz.
Pan Rath si stěžuje slovy o absolutním bezčasí, o tom, že v báni se nic neděje a že je tam neuvěřitelná nuda. Mnoho nezaměstnaných kvůli věku je také akčních, a tak se cítí být společností odstrčení, hledají možnosti vybití své činorodosti jinde, ale nedostatek peněz je trápí až příliš na to, aby se tedy spakovali a vypravili na zajímavou cestu kolem světa, třeba i po vlastní ose a s noclehy pod širákem.
Lkaní pana Ratha nad novodobým způsobem mučení, kterého se mu tímto dostává ve vězení, nejspíše zanechalo chladnými nejen ty věkově pokročilejší nezaměstnané, ale i mnohé běžné lidi zaměstnané, kteří si užívají mobbing, bossing a jiné drobné ústrky, a vůbec všechny, pro které se každý den děje jen vstávání do práce, sháňka po předmětech, potřebných k běžnému životu, vodění dětí do školky, nebo očekávání jejich návratu ze školy, boj o udržení dítěte na vysoké škole, nebo o „výhody“ starší invalidní příbuzné, či pečovatele o invalidní dítě, pokud i to je postihlo.
Pan Rath nezklamal. Jako každý správný sobecký a sebestředný „jájínek“, na kterého si Osud trošku štěkl nebo dokonce přidupl, bohatým a košatým slovníkem popsal příkoří na své osobě a politoval svoji ztrápenou duši. Stále ještě si nevšiml, kolik příkoří musí unést lidé, za kterými on se dnes ani neotočí.
Netřeba se odvolávat na pověstnou závist malého českého človíčka, když si lidé přejí, aby se pan Rath raději rozvykládal, jak to všechno funguje, jak se korumpuje a hlavně, o čem konkrétním ví on sám. Je to chytrý muž, schopný kombinace a samostatného uvažování. Snad se na něj můžeme spolehnout, že jednou pochopí, za co může vyměnit svoji beztrestnost.
Pak si rádi posedíme u televizních obrazovek při nějakém záživném přímém přenosu jeho řeči, tentokrát ne o něm, ale o těch druhých. Možná pak i ocení svoji ochranku, na jejíž hlavy tentokrát padala slova pohrdání z mnoha stran, jako by všichni předem věděli, že se nemá proč cokoli panu Rathovi stát a že ani ta facka mu zatím nehrozí.
O pověstné radosti malého českého človíčka z cizího neštěstí také není na místě mluvit. Jde jen a jen o to, že lidé se ptají, proč někdo může beztrestně rozkrádat peníze, které oni nashromáždili odvodem daní ze své mnohaleté práce. Proč oni v čase bídy z těchto peněz nedostanou nic, kdežto jiní kradou ve stále větším objemu, přičemž svoji beztrestnost si dokáží koupit z toho, co si nakradli již v létech minulých.
Proto lidé, ti běžní, obyčejní, ti z ulice, si rádi poslechnou nejen to, jak probíhají korupční příběhy, ale hlavně to, jak se budou napravovat způsobené škody. Z Rathova projevu je všem jasné, že tohle, ty nápravy škod, „jájínci“ typu Ratha nemíní nejen projednávat, ale ani připustit., a že jejich političtí kolegové mají pro takový postup, vedoucí do slepé uličky, pochopení.