Předložila jsem k zamyšlení otázky docela ježaté a s hodně ostrými hroty. Při nejmenším tak ostrými, s jakými argumentoval Stalin, když stěhoval národy napříč nově vzniklým Sovětským svazem. I tehdy šlo o přesuny lidí, kteří v původní lokalitě překáželi vedení státu.
Kola dějin se točí, jak se zdá, ve stejném kruhu, jen razantněji a s důmyslnější rafinovaností. Možná tentokrát jde o legalizaci obchodu s lidmi pod vedením bruselských úředníků. Vlastně to chce jen najít zkorumpované politiky, kteří přistoupí na výměnu občanů mezi státy podle nějakých „bruselských“ kvót.
Já tvrdím, že do občanské politiky, do porodnosti, do péče o přestárlé, jakož i k otázce odchodů do důchodu, do povinnosti školní docházky, do imigrantské politiky nemá vládní ani jiná garnitura jiné země, než které se věc týká, vůbec zasahovat. Kritizovat může, to jistě, ale ne ovládat ji, řídit, či jakkoliv regulovat, nebo jen korigovat nějakými kvótami.
O integraci občanů, kteří ve státě žijí, totiž může rozhodovat jen praktický život a soužití všech zúčastněných obyvatel, tedy vlastně občanů státu, který imigranty přijal, případně nepřijal. Regulovat přistěhovalectví a zaměstnanost, která s tímto problémem velmi silně souvisí, musí citlivě vedení státu, který jakožto celek píše své dějiny soplu s občany.
Je nad míru smutné a volá to po odpovědi, že Brusel na jedné straně kritizuje špatnou integraci Romů v ČR, a na druhé straně chce do ČR nasměrovat další občany, kteří svojí odlišnou mentalitou mohou celou situaci jen zhoršit.
Nápad přesunout imigranty jiné mentality se samozřejmě zrodil z pohodlnosti vlád dotčených zemí řešit své problémy s těmito uprchlíky. Zdravý rozum by čekal, že i tamty vlády pochopí, jak složitý je proces integrace nestejných kultur, a tedy ustanou poznámky na adresu ČR stran špatné integrace Romů, kteří se chovají jinak než majoritní společnost.
Férové by bylo přijít se zeptat do ČR, jak česká vláda a čeští občané pracují s Romy, jaké s nimi mají zkušenosti a jak řeší jejich integraci, a hledat společné postupy a metodiku řešení problému integrace jiných kultur do té takzvané evropské. Opak je však pravdou. Vlády jiných zemí chtějí přehodit horký brambor přes hranice, dokonce do opakovaně kritizované země, jakou je ČR. A to čpí farizejstvím.
Je čas přiznat si, že jisté hranice mezi státy existují a bořit je nelze. Hranice mezi rozličnými kulturami existovaly, co svět světem stojí, a to i přes století páry a cestování po železnici, ba i letem světem s Concordem, dokonce i ve století informačního boomu a transferu dat všemi směry rychlostí toku elektrického náboje, nebo vlnění WI-FI, nebo přenosu optickým kabelem.
Třeba se někdy rozdílnosti kultur setřou, to ale evidentně není na programu ani tohoto století, nejspíše ani na programu následujícího století. Nechme v tomto směru historii plynout rozvážným tokem a věnujme se soužití se svými spoluobčany tady a teď, tedy každý stát nechť v tomto směru řeší autonomně a svobodně svoji občanskou politiku včetně té imigrantské.
V konečném důsledku totiž s těmi bruselským úředníkem přesídlenými občany by museli žít občané cílového státu a stát by z daní svých občanů řešil případné konflikty, které by mohly provázet toto bruselským úředníkem nařízené soužití. To je dost pádný důvod pro to, aby bruselský úředník s nápadem přidělování uprchlíků do cizích zemí byl zahnán zpět na své výsostné území. Samozřejmě uprchlíci mohou prchat tam, kde je přijmou, ale pokud jej nepřijmou, měl by se vrátit do své vlasti, ke které má občanské povinnosti.
Foto v perexu – popisek: Stát, otec a manžel se prý o ně nepostaral, a tak se přišli zeptat, zda se o ně postaráte vy
Foto v perexu – zdroj: jsemvtom.cz