Je jasné, že než psa tetovat, to je stokrát lepší čipování – ale pro toho, kdo značkovat psa chce, nebo dokonce kvůli uchovnění pejska potřebuje.
Kdo psa značkovat nechce, měl by mít možnost psa opatřit odnímatelnou známkou na obojku bez zasahování do psího organismu tetováním nebo čipováním. Nebo žijeme zase v totalitě, kde se nakazuje délka vlasů pro muže, délka sukní dívek ve škole a čas nástupu do zaměstnání? Vždyť už de facto ani očkování lidí není povinné, dá se tomu vzepřít a spor vyhrát.
A co čipování starých psů? Na rok či dva dožití psa je nutný čip? Mluvíme o psech již evidovaných a těch, které majitelé budou chtít evidovat. Nebudou-li chtít, ani psa neočipují. Tvrzení, že jim hrozí pokuta, je liché. Pokuta jim nehrozí, když je pes evidován jinde než v Ostravě, třeba na letním sídle páníčka, u rodičů, u sourozenců, u známých v jiné lokalitě. Pes totiž může být na návštěvě.
Co se týká psů z útulku, ty si lidé odebírali do péče a adoptovali s čipem i tak, na této praxi se nic nemění. Proč tedy je třeba udat více čipů? Jde snad o starý typ čipů, takže tyto čipy už by trh nepojal? Jde o něčí kšeftík s čipováním psů? Zdůvodnění úřadu je takové, že odnímatelná psí známka nestačila proto, že v evidenci psů, žijících v Ostravě nedokázali úředníci zavést pořádek. S psí známkou pracovat neumějí a s čipem budou umět?
Je snad možné, že když na koni neumím vyhrát závod, dám-li mu na kopyta procesor, vyhraji? Ze své praxe potvrzuji, že když neumím umíchat dobrý gulášek v kotlíku, pak ani kuchyň s vestavěnými elektrospotřebiči za 300 000 Kč mě to nenaučí. Chtít napravit evidenci psů znamená napravit práci v kancelářích u úředníků a na jejich stolech. Opakované hlášení o prohřešcích, v nichž psi vystupovali, neházet do koše podle nálady nebo příbuzenských vztahů, přímluv a počasí, ale věnovat se jim systematicky, uložit je a umět a hlavně chtít je najít, když je věc aktuální.
Opravdu záměna čipu za odnímatelnou psí známku, nebo doplněním odnímatelné psí známky čipem nelze zkvalitnit práci úředníka. Proto si lidé myslí, že jde o něčí zájem a kšeft, který má pomoci zbavit se většího množství čipů, případně přesunout obecní peníze směrem k rukám čipujících veterinářů. Nebylo by to nic nového. Ať již tak nebo tak, je zde prostor pro úvahy, proč úředníci na evidenci psů nedokázali za své platy odvést solidní práci v evidenci psů, takovou, aby s ní mohli být spokojeni, a proč další nemalé finance z obecního rozpočtu mají být vynaloženy na čipování všech psů, když ani evidenci pomocí odnímatelných psích známek úředníci nezvládali. Nebo zvládali a jde jen o upuštění žilou obecnímu rozpočtu?
Povinné čipování psů není jen věcí pejskařů, nota bene těch, co čipování nechtěli, ale je to věcí všech Ostravanů, neboť z rozpočtu obce bude hrazena tato bezva finta, jejíž efekt je udání většího množství čipů, zaplacení čipování veterinářům, které by kšeftík s čipováním minul nebýt nové vyhlášky, a na druhé straně nenaučí úředníky udělat si pořádek s evidencí psů na svém pracovišti, na stole, v PC a v šanonech.
Na práci těchto úředníků se mají Ostravané ptát. Na to, jak pracovali a jaký efekt mělo vyplácení mezd pro ně za ty roky, kdy evidence psů, žijících v Ostravě, tak silně pokulhávala, že nyní argumentují požadavkem povinného čipování a dušují se, že tentokrát, když se budou moci opřít o čip pod psím kožichem, se na jejich práci budeme moci spolehnout.
Obrázek v perexu – popisek: můj pes Attila, pořízený před sedmi lety za 200 Kč z třebovického útulku
Obrázek v perexu – zdroj: můj fotoarchív