Na příklad v článku http://nazory.euro.e15.cz/komentare/bohumil-dolezal-siroce-rozkrocen-na-vsechny-strany-1023029 se dozvídáme od Bohumila Doležala, že agentury tvrdí, že průzkumy agentur TNS Aisa a STEM dávají váhajícím voličům signál: těmhle (hnutí ANO) můžete dát hlas, aniž byste se za to museli nějak zvlášť stydět. Na druhé straně ale okamžitě poté, co nějaká povedená agentura pustila do médií kachnu, že jisté veřejnosti známé osobnosti jsou přívrženci hnutí ANO, tyto osobnosti okamžitě spěchaly zprávu dementovat (Jágr, Toušlová).
Agentury pro tvorbu veřejného mínění jsou dotovány samozřejmě tím, pro nějž dokáží zapět uším lahodící zprávu. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej, je jen další poznatek z řady mnohých, na které občané nemohou zapomenout. Případ Babiš je ale po čertech těžký oříšek. S tím agentury pro tvorbu veřejného mínění ještě zažijí mnoho zábavy a poučení. Bohužel totiž lišák Babiš občas sklouzne do bezbranné upřímnosti, v níž sám o sobě hlásá takové perly, že by se za ně nemuseli stydět ani naši oblíbení baviči.
Cituji ze zdroje uvedeného výše a sama si mnohé výroky dobře pamatuji:
Za zmínku stojí i způsob, jímž pan Babiš ujišťuje veřejnost o své bezúhonnosti: „Nejsem komunista, já byl jen člen strany (…) Moje máma byla toho názoru, že bych se měl, abych byl úspěšný, stát členem KSČ, tak jsem se jím stal (…) Měli jsme prostě v podniku nějaká pravidla a ta jsme museli dodržovat. (…) Kde jsem si měl přečíst, že ten režim postihoval lidi, že nemohli studovat? (…) Lidi ta minulost už vůbec nezajímá.“
Po takových výrocích je samozřejmě těžké tvořit veřejné mínění ve prospěch pana Babiše. A nazývat takovou práci průzkumem veřejného mínění je zase nejen drzé, ale dost riskantní. Veřejné mínění lze totiž vyčíst z toho, jak se chovají veřejně vystupující lidé. Takže když oni prchají od Babiše, sotva na ně padne podezření, že s ním něco mají, je to daleko výmluvnější, než když agentury pro průzkum veřejného mínění zveřejňují píseň toho, z čího konta by chtěly zbohatnout.
V konečném důsledku by i mizerné průzkumy veřejného mínění měly být odměněny po zásluze, ale nejsou. Tyto agentury nepadnou se svými mizernými odhady, které se se skutečností rozcházejí už snad i podle plánu, ale žijí, pracují a zkoumají stále. Je to tím, že jejich posláním není zkoumat veřejné mínění, ale kroutit ho a masírovat podle přání toho, kdo si jejich průzkumy zaplatil. A tady věřím, že nejprve prozkoumají půdu, pak přijdou nahlásit katastrofální stav a slíbí za peníze s veřejným míněním hnout správným směrem. Pak by ale bylo odpovídající, aby tyto agentury hrdě nesly v názvu „průzkum a tvorbu veřejného mínění“.
Skromnost se už dávno nenosí. Proč se asertivně nepochlubit tím, na co máme know-how a co umíme? Kromě toho veřejnost na tyto podivné průzkumy už dávno nedá, respektive nenaběhne si a nebude skákat podle zveřejněných odhadů.
Možná ve vyšším levelu hry na průzkum a tvorbu veřejného mínění naopak vyvstane příběh, v němž nositelné zkoumaného veřejného mínění zareagují tak, aby zveřejněné veřejné mínění, se kterým nesouhlasí, přebili svým chováním. A tak je docela možné, že někteří, kteří nevědí, komu dát hlas, ho dají nevýznamné politické straně jen proto, aby nezvítězil ten, nebo ten, nebo ten, o nichž to průzkum veřejného mínění s předstihem a úporností sobě vlastní deklaruje.
Ještě vyšší level hry na voliče a průzkum jejich veřejného mínění by mohl přinést příběh, kdy volební výsledky budou jisté, neboť se na nich předem dohodnou ekonomicko-politicko-lobbistické skupiny. Agentury pro tvorbu veřejného mínění pak dostanou za úkol přesvědčit voliče o výsledku voleb. Voliči-jednotlivci, ačkoliv sami včetně svých blízkých budou volit jinak, uvěří, že skutečně všichni ostatní volili tak, že se přesně trefili do deklarovaného průzkumu. Mrzí ho, že hlasy jeho a jeho blízkých zkrátka a dobře padly tak říkajíc do stoupy. Ale smíří se s tím on a na něm nezávisle i všichni další, co volili jako on. K takovému smíření se s výsledkem voleb by pak průzkumy veřejného mínění byly vysloveně k nezaplacení.
Můžeme jen doufat, že v této úrovni hry na voliče a průzkum jejich veřejného mínění ještě nejsme, ale úrovní s příběhy nákupů médii magnáty jsme bez úhony prošli do úrovně vyšší a hrajeme dál, hra nekončí.