Reklama
 
Blog | Jana Šimonová

Jak okrást důchodce, ty současné i budoucí. A jak se nedat

Důchodci jsou snadnou kořistí. Jen těch současných, co by se dali ještě okrást, je už málo maličko. Novým cíle tedy jsou ti budoucí. Zacílil na ně stát.

 

Ti, kteří mohli odejít do důchodu před desíti lety a stát se tak důchodci, dnes nemohou, a tak se stávají nezaměstnanými, případně pracujícími zadarmo na nucených pracích. Ti, co se udrželi na trhu práce, odevzdávají daně státu. To je tedy armáda těch režimem okrádaných již dnes.

Padesátníci a starší si totiž svého času užili pracovní povinnosti, kdy pracovat museli. Tedy museli odvádět nemalé prostředky do státní pokladny. To dělali za příslib, že až zestárnou, dostanou důchod a lékařskou péči budou čerpat jakožto již předplacenou zadarmo. Neobstojí šťouravé argumenty, že si měli v čase zdraví a profesní síly nahrabat pod sebe. Poctivě totiž nebylo možné dobrat se tak vysokých částek, aby se dalo vykoupit sklady nebo rovnou celou firmu.

Reklama

Stát v novém pojetí se stal díky rozhazovačnosti vlády řízenými toky financí do ekonomicko-politických neprůhledných struktur, avšak na straně druhé brzdí rozvoj středního drobného podnikání, trhu práce i trhu služeb. Lidé nemají peníze na zaplacení služeb, čímž zanikají další pracovní místa. Malé rodinné firmy neudají svou produkci na trhu za takovou cenu, která by jim dovolila rozvoj, mnohdy i udržení se. Není-li výdělek, nepřiteče daň z příjmu. Nekoupí-li se, a tudíž neprodá, nepřiteče daň z přidané hodnoty.

Těch, co by na nich rozhazovačná vláda a neprůhledné ekonomicko-politické struktury mohly vydělat, je stále málo a ještě méně. Finanční toky, odkláněné na konta vypasených státních úředníků a organizátorů neprůhledných ekonomicko-politických struktur, se proto tenčí. Jak prokázaly dějiny v různých zemích světa, ekonomicko-politické struktury se prostřednictvím válek advokátů, špionů, kradení know-how a systému arbitráží dokáží pobít o slušný majetek mezi sebou.

Co ale s politiky, kteří by si také rádi přišli na své? Svůj profit nechť si oni jakožto manažeři státu zajistí sami, mohly by vzkázat ekonomicko-politické struktury, které díky nim nabyly velké ekonomicko-politické moci. Nenasytného politika, nebo troubu, přes kterého finanční toky drhnou, totiž umí taková struktura lehce vyměnit, klidně i ze dne na den. Obměny ministrů poslední vlády dokazují, že ministrů v záloze číhá dost a výměna je možná i přes noc (Pospíšil), v nejhorším do konce měsíce (Drábek). Číhající v záloze pro nedostatek prostoru raději nejmenovat.

Pocit nedostatku u nenasytných, kteří jsou u moci a měli by řídit stát pro všechny, nikoli jen pro svůj prospěch a prospěch rodin, kam patří, spustil tedy hledání odpovědi na otázku, jak vydolovat peníze z obyvatel a občanů země. Živnostníky a drobné podnikatele dalším ždímáním lze už jedině vyštvat ze země, nebo vyhubit. Velcí, mnohdy kontroverzní podnikatelé se nadají, ti naopak sají ze státního rozpočtu podle hesla větší bere, nebo snad spíše podle starého českého úsloví „čert … jen na velkou hromadu“.

Vláda tedy prostřednictvím finančního manažera zacílila na současné výdělečně činné lidi mladé a středního věku, kteří se stanou důchodci za pár desítek let. Je možné je také okrást? Otázka je na místě, neboť to jsou oni, kteří se tak rádi vysmívají důchodcům, co se dají oblafnout falešnými elektrikáři a lidmi v nouzi a připravit se o nastřádané statisíce, důchodcům, co věří, že něco vyhráli, nebo že volá vnuk, a rozdají desítky tisíc jen tak, případně ochotně nakupují předražené šunty. Jsou chytřejší než důchodci a sami by je uměli lehce obrat o nastřádané peníze. Je tedy možné najít slabé místo i u nich a obrat je o nastřádané celoživotní úspory?

Je. Dokonce velmi elegantně. Elegantní forma se může jmenovat na příklad druhý, třetí, … desátý důchodový pilíř. Co myšlenka, to pilíř. Co pilíř, to finanční tok a zisky organizátorů a projektantů pilíře.

Ani oni nemají širokou povědomost o tom, že podobné důchodové pilíře už v zahraničí prověřil čas a tamní kriminalisté rozmotávali nejednu kauzu rozkrádání či zneužívání důchodových fondů mafiemi. Než dějiny dopustily nějaké rozmotávání, byly fondy již rozkradeny. Bylo by bezelstné domnívat se, že v ČR nepůsobí mafie, jejich chapadla nesahají do vysoké politiky a neovládají politiky. Tato myšlenka je stejně prohnilá jako tvrzení, že ČR se v žebříčku korupce umisťuje mezi čistými, korupce prostými státy. Připustíme-li, že žebříčky korupce popisují správně stav korupce v ČR, pak musíme připustit i to, že na důchodové pilíře si brousí zuby různé mafie.

Každá z nich umí postavit politika, který myšlenku bude obhajovat a prosazovat. Každá z nich umí postavit ekonomického odborníka, který bude zdůvodňovat do roztrhání těla, i když mu samotnému zisk pro důchodce nevychází. Každá z nich má propojení s bankovními ústavy, přes které potečou zisky především jí. O co více zisků ze spoření na důchod poteče manažerům, o to méně zůstane důchodcům. Přetěžký úkol leží na ekonomech, mají-li vysvětlit, proč právě v tomto případě to má být jinak.

Jistoty důchodců v ČR dokládá situace, kterou jsem popsala na začátku – smlouva se státem, že ženy ve věku 57 (podle počtu dětí třeba v 54) a muži v 60 letech se stanou příjemci penzí a čekateli lékařské péče včetně léků a léčiv zadarmo, kterou „podepsali“ svým nástupem do zaměstnání, kde nechali významnou a hlavně tu aktivnější část života i zdraví, se proměnila v realitu obchození úřadů práce, czech pointů na poštách, veřejných prostranství s kleštěmi a pytli na odpadky, každý čtvrtrok vypisování ponížené žádosti o příspěvek na bydlení a v některých případech i jednou za rok žádostí o sociální stipendium pro studující dítě. Navíc zbytek společnosti takové lidi mnohdy ostrakizuje a vhání do izolace jakožto neschopné a jediné strůjce své bídy, studu a ponížení.

Jak asi dopadnou důchodci za dalších dvacet let, až jejich nadějný pilíř skončí vytunelován? Navíc třeba, když i státem vyplácené důchody se sníží o to více, oč spolehlivěji bude stát platit arbitráže a ztráty firmám, které chtěly podnikat s penzijními fondy, ale stát jim podnikání neochránil a nechal vytunelovat.

Co mají dělat ti, co nemají možnost do sedmdesáti se povalovat na akademické půdě, v parlamentních lavicích, či fotelech pro chráněné nejvyšší manažery? Jedinou možností, jak se dobrat slušného života i po padesátce, je zabezpečit se bez závislosti na prodejné, proradné a manažersky neschopné vládě, která dovoluje mafiánům unikat spravedlnosti, odnášet si přitom ohromné zisky a majetky a zanechávat za sebou armády zbídačených, okradených, zdecimovaných, údajně neschopných lidí bez konexí a politického vlivu.

Kontraproduktivní naopak je podporovat vládu (a na ni navázané ekonomické a finanční struktury), která sama učí, jak se stát beztrestným, arogantním a náhle zbohatnuvším a s jiskrnou samozřejmostí pohrdat těmi, co pracovali pro společnost, dokud měli sílu a zaměstnání. Naivní je odevzdat peníze falešným vnukům, instalatérům a falešným potřebným v nouzi – vždyť s ministerskými platy nikdo není v nouzi, to by hospodařil jinak. Naivní je kupovat předražené šunty a platit statisíce s příslibem, že někdy se plátci nějaké procento vrátí. Naivní je svěřit své úspory tomu, kdo dřívější úspory rozfrcal, nota bene pro vlastní prospěch a nikoli v dobrém úmyslu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama