Reklama
 
Blog | Jana Šimonová

Setkání rozdílných civilizací zákonitě vyvolává třesk, nikoli splynutí

Muslimští přistěhovalci v Evropě jsou problémem, před kterým zavírat oči, respektive zapírat jeho existenci se nevyplácí, a nejen že nikdy vyplácet nebude, ale právě naopak, jednou se vymstí takříkajíc i s úroky. Je to zahrávání si s ohněm, ze kterého může vzejít těžko zvladatelný, možná zcela nezvladatelný požár, takový, který se uhasí až tehdy, kdy vše shoří takříkajíc do mrtě.

Euroamerická civilizace si na problém s muslimy a islámem zakládá už dlouho svojí nedomyšlenou pohostinností a tolerancí vůči cizím kulturám, které ale stejnou mincí neoplácejí.

Nemusíme porovnávat, který žebříček hodnot je lepší, zda ten euroamerický, nebo islamistický. Stačí držet se faktu, že ti, kteří mají dlouholeté kořeny v zemích, postavených na euroamerickém modelu života, nemají větší problém zařadit se a tento žebříček hodnot dodržovat, byť s odchylkami, které společnost příliš významně neohrožují. Právní systém chrání tento euroamerický model do té míry, že kdo jeho dodržování významně naruší, je potrestán a společnost se snaží nějakými mechanismy o jeho nápravu. I to se děje s úspěchy někdy sporadickými, nicméně korekce v zásadě fungují a návaznost uctívání materiálních hodnot, hon za vzděláním, styl vzdělávání, hon za publicitou, styl humoru, výchovy a trávení volného času a mnoho dalšího znaků takové společnosti pokračuje z generace na generaci.

Kdo do takového způsobu života a udržování vazeb a vztahů přichází, je host, který se má co učit a který mnohdy sám musí korigovat své názory či chování, aby v takové společnosti uspěl, nebo alespoň přežíval v míru a pokoji na úrovni, jaké je schopen dosáhnout a udržet si ji. Ten, kdo se nechce či nedokáže začlenit, může svobodně odejít jinam. Jak se ale společnost zachová, když nově příchozí bude chtít tento generacemi budovaný a utužovaný systém narušit, či dokonce zvrátit, zbourat, zničit, rozložit?

Reklama

Otázka je na místě, protože má-li lidstvo přežívat, musí ctít svoji historii a navazovat na to předešlé s tím, že se přizpůsobuje tomu novému. To nové samozřejmě nemůže být nějaká historie, zvyklosti a právní systém naprosto jiné civilizace. Z toho ale vyplývá, že má-li i naprosto jiná civilizace svůj žebříček hodnot, zvyklosti a historii, nebude ji skokem měnit za jakoukoliv jinou historii a žebříček hodnot, neboť takto se žádná lidská společnost nevyvíjí. A tedy vyplývá, že nutit jakoukoliv lidskou civilizaci k takovému chování je násilí, kterému se tato společnost bude bránit podle zákona o akce vyvolávající reakci. To jsou fakta, na kterých lze stavět. Na tyto obranné mechanismy se lze spolehnout s naprostou jistotou.

Stejně jako nelze unifikovat všechny lidi na Zemi, nelze ani uzurpovat si právo kázat o tom, co je všeobecně demokratické, nelze generálně vnucovat nějaký žebříček životních hodnot a nelze právní model, zkonstruovaný jednou civilizací, vnucovat civilizaci jiné. Naopak, spíše lze očekávat, že to, co v jedné civilizaci vzbudí zděšení, nebo naopak pohrdání, je v jiné civilizaci považováno za naprosto neměnitelný status, na kterém celá společnost stojí a padá. A právě pro to slovíčko „padá“ společnost ukládá svým členům bít se do posledního dechu za tyto životní hodnoty a praktiky s kýmkoliv, kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv.

Jak se zdá, v časoprostoru setkání civilizací, uznávaných diametrálně odlišné žebříčky hodnot a životní styl, dojde k třesku. Budeme se tedy bít, pokud nebudeme dost ovlivnitelní, měkcí a poddajní, a to čímkoliv. Nu, čímkoliv, řekněme spíše tím, čím společnost obvykle vede boj za pokračování své historie a udržování svých tradic. A také ovšem tím, co má společnost k dispozici.

Civilizovaná euroamerická společnost pracuje na udržování tradic a vymáhání práva všemožnými prostředky a mnoha měkkými postupy od reklam, spin doctoringu, výuky, školení přes udílení a vymáhání pokut, či penalizací po nápravná opatření v podobě veřejných prací a výkonu trestu natvrdo, někde i trest smrti.

Existují ale i civilizace, které znají snad jen trest smrti a ten aplikují i na projev humoru, vyznání jiné víry, uznávání jiného žebříčku hodnot, respektive neuznávání jednoho přesně daného a definovaného žebříčku hodnot. Majoritní společnost nemůže humorem, školením, upřením dotací, či udělením pokut či penalizací, nebo vyhoštěním jednotlivce korigovat existenci minoritní společnosti, která prosazuje svůj žebříček hodnot a svůj životní styl vynucovacími prostředky, z nichž všechny jsou trest smrti, byť v různých podobách. Početní převaha majoritní společnosti v tomto případě jako by nic neznamenala.

Tím ale zákonitě na agresi minoritní společnosti odpoví majoritní společnost agresí. Protože vyspělé auroamerické společnosti mají k dispozici výborně vycvičená a vyzbrojená komanda, čímž není řečeno, že ty nepřátelské společnosti nemají, je pravděpodobné, že napadená majoritní společnost využije k obraně všech svých hodnot a občanů pak zejména to nejlepší, co má.

Jak podivně nyní, po tak velkém krveprolití ve Francii, působí prohlašování muslimů o tom, že oni nejsou jako tamti muslimové, ale jsou jiní, přičemž ale zároveň přiznávají, že neuznávají žebříček hodnot a právní systém majoritní společnosti bez výhrad. Za varující považuji na příklad prohlášení o adekvátnosti trestu ukamenováním a podobné postoje. Proti takovému chování stojí chování francouzské společnosti, která se postavila za lidi, postižené agresí muslimů. Majoritní společnost nevydala vyhlášení, že oni si kreslí, ale my ne, my kreslíme jinak, ani že oni obchodují, ale my ne, my obchodujeme s jiným zbožím. Naopak, za Francouze se postavili Němci a další národnosti. Další deníky překreslily obrázky, za které muslimové napadli francouzské novináře a výtvarníky.

Jen slepý nebo spíše ten, co vidět nechce, nevidí ten rozdíl, kdy civilizovaná euroamerická společnost žádá odpovědnost jednotlivců za své činy, a také chrání jednotlivce a jejich činy, jasně specifikuje žebříček hodnot a právní systém, trvá na tom, aby je všichni občané respektovali, na druhé straně za nerespektování je trestá a znovu chrání ty, co byli postiženi společensky škodlivým jednáním jiných členů společnosti.

Prohlášení, že teď jsem chvíli muslim a pak zase chvíli Evropan, Američan, nebo občan společnosti, která ctí nemuslimské hodnoty života, je nejen naprosto nelogicky postavené na hlavu, ale především to vyznívá jako projev farizejství, nepřátelství, slabošství, vypočítavosti, hra na trojského koně, nebo koktejl všeho jmenovaného.

Trápení Francie s muslimy v posledních dnech je jako příběh o rozlitém mléce, ale ne jen tak vyšplouchnutém na lino, které se utře prvním vhodným hadrem, na který ruka dosáhne, ale spíše o mléce, které uteklo z hrnce na rozpálenou plotnu. Takový příběh mléka, uprchlého na rozpálenou plotnu pokračuje úlekem, klením, okamžitým zásahem ve stylu „zachraň aspoň to, co se ještě dá“, čištěním „bojového“ prostoru a větráním smradu, který se jen tak nedá.

Mléko v zásadě je dobré a správně uložené neškodí, ale pokud se neuhlídá a dá se mu prostor a možnosti, způsobí kalamitu. Samotný problém tedy netkví v mléce, dokonce ani v rozpálené plotně, ale v tom, že se tyto atributy setkaly nevhodným způsobem. V některé domácnosti se tohle nikdy nestalo, nicméně nikdo nevíme, kdy se to stane, jen se ošíváme při představě, co bude, až naše pozornost otupí a právě k tomuhle dojde i v naší milé, malé, teplé a čisťounké kuchyňce.

Burcujeme smysly a toužíme objevit nějaký fígl na předejití takové katastrofy. Copak vroucí mléko a rozpálená plotna, na eliminaci takové malé katastrofy už naše babičky úspěšně používaly pískající hrnec. Jak ale předcházet útokům občanů, kteří jednoho dne prohlašují, že jsou občany civilizované hostitelské země, a druhého dne ve jménu Alláha začnou vybíjet tamní obyvatelstvo, navíc následně za podpory náboženské praxe muslimů, tedy svých soukmenovců v médiích? Agresi zastaví jen agrese, ale nekonečný souboj není to, co civilizovaná společnost ke svému rozvoji a úspěšnému kráčení dějinami potřebuje. Pak tedy jediným řešením je odstranění příčiny. Příčinou je, jak bylo řečeno v úvodu, nevhodná setkání civilizací s rozdílným žebříčkem životních hodnot a právním systémem.

Proto gesto přijetí hosta, jakož i jeho vyhoštění by mělo zůstat právem, založeným na vůli hostitele, možná i na jeho toleranci, odolnosti, dovednostech, ekonomické síle, historických zkušenostech, místních zvyklostech a mnoha dalších atributech, z nichž ne všechny musejí být nutně ekonomické, nebo jednoduše definovatelné či měřitelné. Určitě se nemůže stát zvenčí, třeba orgánem Evropské unie diktovanou a kontrolovanou povinností.

Obrázek v perexu – popisek: Muslimové protestují 

Obrázek v perexu – zdroj: Telegraph.co.uk

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama