Již delší dobu se bavíme o tom, že reklama v TV začíná daleko hlasitěji, než končilo vysílání něčeho, na co se reklama paraziticky přilepila. Senátoři prý konečně zaujali pozice a vytáhli v lítou zteč proti tomuto nešvaru, týrajícímu lidskou psychiku. Proč je tolik povyku nad reklamami, a zároveň tak urputné a neprolomitelné ticho kolem koncesionářských poplatků?
Parlamentem prý prošla novela, která chce reklamu ztišit, a míří k prezidentovi. Podepíše-li ji prezident, poputuje Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, aby ji tento důležitý orgán obohatil prováděcí vyhláškou.
Převratná novela praví: „Provozovatel televizního vysílání je povinen zajistit, aby reklamy, teleshopping a označení sponzora nebyly vysílány takovým způsobem, že zvuková intenzita jejich vysílání
je vyšší než zvuková intenzita pořadů a dalších částí vysílání vysílaných v době předcházející vysílání reklamy, teleshoppingu nebo označení sponzora, a také v době následující po jejich odvysílání.“
Na to, kolik úsilí stojí tohle změnit a kolik peněz se vyplatí činovníkům, dřoucím jako koně, aby se intenzita reklamního kraválu zmenšila, musím uznat, že mít ovladač u ruky, je daleko levnější. Hlodá ve mně ale červíček podezření, že ti, co žijí trhem s reklamou, pochopili to, co já mám zjištěno už dávno. V dobách, kdy reklama nerušila, jsem sice také přepínala, ale pomaleji, tudíž jsem alespoň věděla, o čem reklama je. Nyní, kdy TV zařinčí jako padající příborník, vyletím a skočím po ovladači tak bleskově, že si nejsem schopna vzpomenout na jedinou reklamu, z žádné si dokonce ani nevybavím téma, ani si nepamatuji žádnou tvář z reklamy.
Nejspíše nebudu jediný televizní divák, který díky hlasité reklamě zlepšil své reakční schopnosti v disciplínách výskok z fotelu u TV, případně sprint bytem a skok střemhlav na ovladač. Je tedy asi nejvyšší čas zahrát na lidi pracovní úsilí a jako boj za občany v Parlamentu a prohlasovat navrácení stylu nabídky reklam tam, kde byl, když lidi ještě reklamy sledovali. Jinak řečeno, reklama se ztiší tak jako tak, ale je možno občanům zahrát divadlo, jak senátoři bojují za jejich zájmy. Jaké ale jsou zájmy občanů stran televize, reklam v televizi a koncesionářských poplatků?
Já osobně považuji tažení Senátu proti hlasité reklamě za zbytečné. Reklamy nesleduji vůbec a práce Senátu v podobném duchu se mně také začíná zajídat. Vidím totiž jiné důležitější problémy, zůstaneme-li u problematiky blízké TV, na příklad mě zajímá, kdy skončí povinné koncesionářské poplatky za něco, co nesleduji, ale „ mohla bych“. To „mohla bych“ je totiž jediný důvod placení, neboť platit musí za rozhlas i majitel mobilu, jenž rozhlas umí naladit, a za TV majitel PC nebo NTB, jež umějí signál TV přijmout, ať již přes televizní anténu nebo prostřednictvím internetu.
To je podle mne skutečný nesmysl a podraz na svobodnou vůli občana, který ovladačem neodstraníme. Zde právě by měl zapracovat Senát a odhlasovat zrušení povinných koncesionářských poplatků, povinných pro majitele elektroniky. Přece také jakožto majitelé žaludků neplatíme koncesionářské poplatky vybranému státnímu pekaři na jeho pohodlnou existenci, zatímco u jiného bychom nakupovali pro vlastní potřebu a podle jeho dovedností a schopností nabídnout zboží pro zákazníka zajímavé, tudíž prodejné.
Koncesionářské poplatky jedné televizi stále více prohlubují propast mezi sledovaností hýčkané televize a sledovaností televizí, které si na svoji existenci vydělávají reklamou a hlavně programovou nabídkou. Z hýčkané televize si takto vyrábíme rozmazleného protekčního spratka, který nejspíše brzy přispěchá se zvýšenými požadavky na výživné. Nechci sýčkovat, ale když už senátoři vydobyli to ztišení reklam, tak přece občané pro dobrou vůli mohou pustit chlup na koncesionářské poplatky.
A co příště v Senátu? Třeba barevnost plakátů, uspořádání výkladních skříní a bělost zeber na přechodech.
Obrázek v perexu: praguecityline.cz